Historie

Historie zámku je úzce spjata s obcí s více než 750ti letou historií, v jejímž středu se nachází. Četné archeologické nálezy ovšem dokládají, že tato oblast s velmi úrodnou půdou, v níž se obec nachází, byla osídlena a obdělávána již mnohem dříve.

Éra původních slovanských obyvatel byla přerušena v roce 1241 vpádem Mongolů, který prakticky ukončil její existenci. Vypleněné a vyvražděná osada byla znovu osídlena převážně německým obyvatelstvem – odtud také název Deutsch Paulowitz – Německé Pavlovice, které byly lénem olomouckého biskupství, a které střídavě držel sám biskup nebo četné šlechtické rody.

Pavlovické panství se rozkládalo na ploše zhruba šesti kilometrů čtverečních, z nichž více než třetina patřila k šlechtickému sídlu s dvorem usazenému na vyvýšeném místě ve středu obce.

V průběhu staletí došlo několikrát ke změně majitelů panství, a i samotné šlechtické sídlo prošlo několika stavebními úpravami a proměnami.

Zřejmě již ve 14. století zde stála tvrz biskupských leníků. První nejasná zpráva pochází z roku 1389, kdy zde sídlil leník Jindřich z Fulštejna.

Přesná podoba původní rytířské tvrze není známa, stejně jako podoba, kterou získal objekt po přestavbě tehdejšími držiteli léna na renesanční zámek v letech 1525 – 1529.

Je však zřejmé, že od okolních staveb se šlechtické sídlo odlišovalo nejen rozsahem a proporcemi, neboť až do roku 1854 byl zámecký areál jako jediný z celé zástavby souborem staveb postavených z nespalných materiálů – tedy kamene a cihel. Stavení poddaných byla postavena převážně z hlíny a dřeva s doškovými střechami a až rozsáhlý požár v roce 1859, při kterém lehla popelem větší polovina obce, inicioval novou cihlovou zástavbu.

Paradoxně právě kvalitní konstrukce a odlišnost od okolních staveb byla zámku osudná v roce 1622, kdy se stal atraktivním cílem vojáků, kteří zámek vyplenili a vypálili. Opravy zámku bylo docíleno až v roce 1653.

Jedna z přestaveb zámku, jejíž přesný rozsah však také není znám, je datována v roce 1684, kdy panství koupil uměnímilovný šlechtic Maximilán Bees z Chrostiny.

Vrcholně barokní podobu zámek získal ve třetí čtvrtině 18. století, poté co se panství dostalo v roce 1761 do vlastnictví svobodného pana Jana Mattencloit, který zámek nechal přestavět pro potřeby reprezentace zámožné šlechtické rodiny.

Od první poloviny 19. století již rod Mattencloit neužíval zámek jako rezidenční sídlo a pobývali zde pouze příležitostně. Agendu na místě řídil v zastoupení pověřený správce.

V roce 1848 v důsledku definitivního zrušení roboty na panském došlo k předvídatelnému oslabení pozice hospodářských dvorů v držení šlechty, čehož využili měšťané z Osoblahy Johann Just a jeho švagr Oswald Hanke a zahájili jednání o pachtovní smlouvu, kterou následně uzavřeli. Od roku 1850 přebral Josef Just i povinnosti a roli správce a později se osamostatnil jako jediný pachtýř.

Inovativní přístup spolu se zvýšením výnosů vedl k tomu, že pachtovní smlouva byla obnovována s dalšími generacemi rodiny Justovy. Postupně však u nových generací zájem o vedení velkostatku slábnul a tak od 20. let 20. století zámek představoval opět spíše reprezentativní venkovské sídlo zámožné rodiny, které trvale obývala jen nejstarší generace – Oswald Just se svojí ženou.

Rodina Justova rovněž ovlivnila vzhled zámku i přilehlého dvora, neboť právě v tomto období došlo k radikálnějším úpravám. Jelikož se toto dělo v poměrně velkém časovém rozptylu, nelze tyto úpravy chápat jsou slohovou přestavbu s jasnou koncepcí, ale ve výsledku působí  spíše jako snaha několika generací o vytěsnění barokní až rokokové zdobnosti a pestrosti docílené redukcí barev a následně i radikální redukcí a úpravou štukové výzdoby.

Posledními obyvateli zámku byl Rudolf von Wittenburg, se svojí ženou Monikou von Ellerts a dětmi. Zámek Paulowitz byl jejich rezidenčním sídlem do roku 1945, kdy za dramatických okolností museli zámek opustit.

V březnu 1945 prošla Pavlovicemi ruská vojska a tyto dny znamenaly pro vesnici obývanou převážně německým obyvatelstvem začátek konce. Většina obyvatel prozíravě před blížícím se vojskem uprchla. A i tentokrát byl zámek pro svůj majestátní vzhled poctěn návštěvou vojáků. Naštěstí se z této návštěvy nevzpamatovával zámek tak dlouho jako z předchozích  návštěv vojsk a napáchané škody zvládli ještě napravit ještě majitelé zámku, kteří se po uklidnění situace vrátili.

Záhy na to však přišel odsun německého obyvatelstva, který pro Německé Pavlovice znamenal novou epochu. Nedošlo jen ke změně obyvatelstva, ale také ke změně názvu obce, která byla přejmenována oficiálně v roce 1947 na Slezské Pavlovice.

Z celého zámeckého komplexu se do dnešního dne dochoval nejlépe zámek, v upravené podobě se dochovala budova správcovství naproti zámku, která však vyžaduje také značné investice pro zachování a obnovu. Další budovy – pivovar, ovčín, stáje, kovárna – již podlehly zcela zkáze a zanikly. Posledním mementem hospodářského dvora je torzo sýpky.

Samotný zámek byl po zestátnění využíván pro účely zemědělského družstva a také jako sklad. V tomto období sice proběhlo několik ne příliš šťastných stavebních úprav, ty však zámek trvale nepoškodily a neměly na objekt tak negativní vliv, jako následná desetiletí, po která byl zámek nevyužit a opuštěný.

Desetiletí bez bazální údržby se výrazně podepsala na technickém stavu objektu a již při pohledu zvenčí jsou patrné projevy statických poruch, které je nutno energicky řešit spolu s jejich příčinami.

V roce 2015 byl zahájen projekt na záchranu a obnovu zámku, jehož hlavním cílem je zachování hodnot, pro které je chráněn a autentická obnova zámku, aby opět získal svoji někdejší noblesu a půvab.